Rubriky
Články

50 odstínů prokrastinace

V roce 2010 jsem se pustil do svého zatím nejdéle trvajícího projektu. Začal jsem psát disertaci. Tehdy jsem ani zdaleka neměl tušení, že se díky tomu naučím spoustu věcí o plánování, prioritách a hlavně o prokrastinaci.

Řekněme si to na rovinu. Doktorské studium a obzvláště pak psaní disertace je projekt s nejasným začátkem a koncem, nejistou podporou vedení a v prvopočátku většinou absentuje i jasný směr a představa toho, jak to dopadne. Navíc na tom všem pracujete téměř bez financí.

Jakmile se mi v šuplíku začaly hromadit diáře s každoročním předsevzetím: „Mgr. Valery Senichev, Ph.D.“, uvědomil jsem si, že čím déle dokončení studia trvá, tím více mi přibývá „povinností“. Nutně jsem potřeboval s obsesivní pravidelností zalévat kytky, uklízet byt, surfovat na sociálních sítích nebo třídit obsah svého počítače (což jsem nikdy předtím nedělal). Najednou jsem byl abnormálně ochotný pomáhat všem svým přátelům s čímkoliv, nehledě na to, jak moc mě tlačil čas. Navíc jsem si parádně vyšperkoval svůj profil na Linkedinu (mimochodem, podívejte se ;)) a v neposlední řadě jsem začal dost cvičit a číst beletrii. Prokrastinoval jsem šíleně dlouho a neměl jsem z toho dobrý pocit.

Naštěstí jsem nakonec přece jen prozřel a uvědomil jsem si tři zcela zásadní skutečnosti, které mi nakonec pomohly můj nejdelší projekt dotáhnout do konce.

Přílišný perfekcionismus vede k prokrastinaci

Uvědomil jsem si, že mít absolutně perfektní disertační práci v rozsahu 238 stran je pro mě nereálné – nebo možná reálné, ale jen v případě, že bych měl dalších 6 měsíců navíc. Tento luxus jsem si však nemohl dovolit. Perfekcionismus mě svým způsobem nutil prokrastinovat. Zabýval jsem se dlouho malými nedůležitými detaily a odkládal kvůli tomu hlavní práci na disertaci.

Paretovo pravidlo v praxi

Jsem pisálek. Hlavním znakem pisálků jsou hustě popsané stránky o tom, co všechno ještě musí udělat. Míval jsem takových stránek několik a obsahovaly i 220 připomínek mé školitelky. K vyřešení této urputnosti, která mě zdržovala, mi pomohlo použit Paretovo pravidlo 80 : 20. Co to znamená? Pětina toho, čemu se věnuji, mi může přinést 80 % všech výsledků. Zhodnotil jsem, co může mít největší vliv na úspěšnost mé práce (v mém případě: jasné zpracování teorie o lidských zdrojích a měření efektivity týmů, kvalitní statistika a vyhodnocení) a tomu jsem se začal přednostně věnovat. Jednoduše jsem začal hned s tím nejtěžším, abych to už dál nemohl odkládat.

Prostě začít dělat

Pokud se věnujete čemukoliv a cítíte, že Vaše práce není efektivní, odbíháte od ní, odkládáte ji a zabýváte se místo ní méně důležitými věcmi, pak zkuste zapomenout na zbytečné řeči. Neomlouvejte své chování, ani neřešte, co se Vám nedaří nebo co jste zas neudělali, ale prostě běžte a udělejte to. Hned.

Byly okamžiky, kde jsem své povinnosti odkládal až chorobně – ráno jsem si musel zacvičit, najíst se, přečíst pár stránek něčeho zajímavého, podívat se na facebook, na zprávy a najednou byly 2 hodiny mého cenného času v nenávratnu. Ptal jsem se později sám sebe: ,,vážně to musím dělat všechno?“ Nemusel jsem. Začal jsem na sebe být přísnější. Začal jsem si měřit čas, abych věděl, kolik mi která činnost zabere. Velice záhy mi došlo, kam můj čas mizí. Jakmile jsem měl jasno, jednoduše jsem činnosti otočil. Začal jsem tím, na co mi dlouhou dobu čas nezbýval – začal jsem pracovat hned a trochu času, který mi zbyl, jsem pak s radostí a klidným svědomím mohl věnovat tomu, co mě baví.

(TIP: Pokud na sebe přece jen neumíte být dostatečně „tvrdí“, požádejte blízkou osobu, ať si s Vámi při Vaší práci sedne do jedné místnosti a dá na Vás pozor. Mně ze začátku pomáhala má žena. Věnovala se svým věcem, ale jednou za čas zkontrolovala, jestli opravdu dělám to, co jsem původně měl.)

Postavit se prokrastinaci je velká výzva pro každého z nás. Současně je ale důležité připustit si, že nejsme stroje. Jsme jen lidé a je zbytečné se trestat za to, že občas špatně odhadneme své možnosti, síly a naložíme si příliš mnoho úkolů na to, abychom je včas zvládli dokončit. O tom však zase někdy příště…

2 reakce na „50 odstínů prokrastinace“

Pekny clanek a musim souhlasit sam se v tomhle nachazim. Jak jsem travil cas na pocitaci me pomohli automaticke merice aktivity, abych sa ten feedback videl. Show vs. Tell obcas staci. Rad si prectu i tvoji disertacni praci co jsi napsal ke ktere jsem ti asi nepomohl ikdyz jsem mohl.

Luke

Ahoj Lukáši, děkuji ti za komentář.
Měřiče aktivit jsou fajn pro přehled a mapování toho, kolik času zabírá určitá aktivita. Často se stává, že si člověk řekne: „udělám tuto aktivitu a pak ještě další …“ a najednou jsou 3 hodiny pryč.
Rád ti pošlu svou disertační práci. Mým záměrem bylo udělat výzkum, který přispěje k objasnění vztahů mezi týmovou diverzitou a efektivitou z pohledu týmových lídrů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *