Inspiration

Michal Pantůček

Michal Pantůček, sportovec, ajťák, dobrodruh. (Foto: B. Seničeva)

Při podání ruky Michalovi by Vás mohlo napadnout, že jste se setkali s někým, kdo tráví hodně času na hrazdách. Pravděpodobně Vás tedy překvapí, že je Michal programátor pracující na zajímavých projektech, včetně projektů pro řízení letového provozu a projektu pro Boeing. Nejen díky této práci má Michal možnost dostat se na zajímavá exotická místa naší zeměkoule, posledně navštívil pracovně Myanmar.
Michal patří k lidem, kteří boří všechny mýty a stereotypy o „ajťácích“. Můžete jej potkat na nejrůznějších běžeckých závodech v ČR i zahraničí, stejně jako na závodech Spartan Race. Má skvělý přehled o současném kulturním, politickém i sportovním dění a navíc srší neotřelým humorem.

Spousta lidí si stále myslí, že programátor musí být člověk, který se bojí slunce, je obklopen samými kabely, počítači a celý jeho život se točí kolem technického vývoje v informatice. Jak vnímáš stereotyp programátora ty? Opravdu se pohybuješ v prostředí výše zmíněných typů lidí?

Zobecněme to z programátorů rovnou na „ajťáky“. Myslím, že toto vnímání vychází hlavně z toho, že tento obor je natolik vzdálený a nepřístupný běžným lidem, že při komunikaci, která nastává mezi techniky a běžnými uživateli počítače, dochází k neporozumění. „Ajťáci“ zpravidla používají svůj jazyk plný cizích odborných termínů. Dalším faktorem je, že samozřejmě v tomto oboru je větší pravděpodobnost introvertních typů lidí, než v některých jiných oborech. Třeba právníka asi nebude dělat člověk, který nemá komunikační schopnosti přirozeně na výši. Můj názor je taky ten, že pokud bychom vzali jinou skupinu lidí, jejíž obor je podobně nepřístupný běžnému člověku, jako např. nějaké matematiky, fyzikální inženýry apod., dostaneme podobné výsledky, co se týká „podivínů”.
Vystřídal jsem v tomhle oboru jen čtyři firmy a jen dvě na delší dobu a plný úvazek. Můžu ale říct, že většina lidí, co jsem poznal, nepasuje úplně do téhle škatulky. Pokud vezmu i lidi, co jsem poznal ve škole, tak se najdou v určité míře přesně typy, které jen sedí u počítače a buď pracují nebo hrají hry, ale kupodivu je spousta takových, kteří mají různé jiné volnočasové aktivity – různé sporty, hudební nástroj ad.

„Není důležité, kde jsi dnes, ale podstatné je, kde budeš zítra, “ s tímto heslem se Michal vrhnul vstříc sportu. Pohyb ho začal bavit a mění mu život k lepšímu. (Foto: B. Seničeva)

Nedávno jsme mluvili o pracovním prostředí, které může různým lidem vyhovovat. V jakém prostředí se ti pracuje nejlépe?

Měl jsem možnost vyzkoušet si při brigádách postupně řadu různých prostředí. Venkovní s manuální prací u firmy zabývající se pronájmem lešení a bednění, 12-ti hodinové denní a noční směny v režimu krátkého a dlouhého týdne ve firmě servisující herní konzole v létě v plechové hale bez pořádného odvětrávání, kde bylo opravdu hodně stupňů přes den. Nemám moc rád frázi „byla to dobrá zkušenost”, protože bývá používána někdy v naprosto absurdních případech, ale rád si hledám na všem aspoň něco pozitivního, takže i tady v prvním případě můžu říct, že jsem se aspoň projel s ještěrkou a ve druhém jsem si zase vyzkoušel extrémnější pracovní prostředí, které si nezadá s těmi z výborného dokumentu Hranice práce, který doporučuji zhlédnout. Některá prostředí tam byla ještě o poznání horší.
Na třech pracovištích jsem vyzkoušel openspace a ač mám určitou schopnost filtrace okolního hluku, tak čím víc je lidí v jedné místnosti, tím méně klidu tam je, tím častější jsou telefonické hovory a hlasité rozhovory a soustředění to neprospívá. Taky moc nemusím korporátní procesy, reportingy, zbytečná schůzování a zbytečnou práci. Zase jsem ale rád v kolektivu, takže mi vyhovuje práce v menší firmě s přátelským kolektivem.

Tvoje práce je hodně náročná na pozornost, co ti pomáhá odpočívat? Jak trávíš volný čas?

Michal rád zkouší nové věci. Naposledy si vyzkoušel potápění. (Zdroj: osobní archiv M. Pantůčka)

Během střední a vysoké jsem trávil hodně času u počítače. Sport mě zajímal vždycky, bohužel v tomhle období to bylo spíš pasivně. Představ si, že jsem vydržel hrát hodiny hokej virtuálně a nebo běhat po virtuálním městě s postavičkou včetně návštěv posilovny a zlepšování jejích fyzických parametrů (smích). Teď mě baví realita. Můj minulý životní styl si vybral daň na těle. Sice jsem hrál v dětství tenis pár let, ale jen pro zábavu. Pohybovou šikovností, svaly a silou jsem vůbec nikdy nevynikal a uběhnout pár koleček v tělocvičně pro mě bylo utrpení.
Pár let zpátky mě začalo štvát, že při dobíhání tramvaje málem vypustím duši. Tak jsem postupně zkoušel nazout kecky a chodit běhat, ale vůbec mě to nebavilo. Moc jsem to nezvládal, takže to byla spíš kombinace s chůzí a musel jsem se do toho nutit. Takovým přelomem, který přispěl k tomu, že jsem začal běhat pravidelněji bylo vyšetření na kardiologii, kdy mě po rutinním EKG převezla sanitka do IKEMu, s tím, že mám moc vysoký tep. Resumé u paní doktorky později bylo, že se musím víc hýbat a posilovat tak tsrdce a naštěstí mi běh místo zákazu naopak doporučila.
Také mě ovlivnili lidé kolem Spartan Race a v první řadě kolega v práci, u kterého jsem na facebooku viděl fotky z tréninků a závodů. Jde o překážkový běžecký závod. Tenkrát si pamatuju, jak jsem si říkal, že jsou to blázni, že někde lezou v blátě a ručkujou jak vojáci. A že někdo běhá po práci i v zimě? Vždyť je tma a sníh.. Viděl jsem ale, že jejich tréninky spočívají v posilování s vlastní váhou a v běhu a protože jsem se chtěl zlepšovat v běhu a zároveň zesílit, tak jsem si řekl, že to zkusím. Kupodivu mě to začalo bavit.

Potápění si Michal vyzkoušel při cestování po Tenerife. (Zdroj: osobní archiv M. Pantůčka)

Dneska mám za sebou řadu běžeckých závodů včetně Spartan Race a půlmaratonu a i když běhám výkonnostně spíš jako průměrná holka, je mi to jedno. Baví mě to a nepotřebuju se poměřovat nutně s někým dalším. Baví mě zlepšovat sebe a jsem důkazem, že nikdy není pozdě začít. Není totiž důležité, kde jsi dnes, ale podstatné je, kde budeš zítra. Taky se u mě hodně posunul referenční rámec či komfortní zóna a spousta věcí mi už nepřijde nijak divná – koupání ve Vltavě v 7 °C, bazén ve 4 °C, běhání v zimě.
Baví mě komplexně rozvíjet flexibilitu, mobilitu, sílu, nabírat hmotu, běhat a trénovat různé dovednosti spojené s cvičením s vlastní vahou těla. Radši cvičím venku na vzduchu, než ve fitku. Pak mě baví plavání, tenis a kolo a krom sportu cestování, poznávání nových míst a kultur, filmy, hudba, kytara, kultura a sem tam nějaká kniha.

Pokud by za tebou přišel pro radu student či studentka, zda si má vybrat k dalšímu studiu obor Informatiky, co bys mu/jí poradil?

,,Mojí silnou stránkou nebyla paradoxně nikdy třeba matematika nebo fyzika,” tvrdí Michal, který nakonec vystudoval Kybernetiku. (Foto: B. Seničeva)

Vzhledem k tomu, že poptávka po kvalitních i méně kvalitních lidech v IT je obrovská a převis poptávky nad nabídkou je značný, tak bych to určitě doporučil, pokud to člověka baví a jde mu to. O tom ale člověk dlouho nemusí mít jasno. Já sám jsem dlouhou dobu nevěděl, co mě bude živit. Mojí silnou stránkou nebyla paradoxně nikdy třeba matematika nebo fyzika. Ani jsem nebyl extra studijní typ. Počítače jsem měl rád od mala. S programováním jsme začali trochu koketovat se spolužákem už na základce, ale ne nějak vážně, spíš ze zvědavosti. Spíš mě bavilo na počítači hrát hry.
Tenkrát nebyla možnost jít studovat přímo informatiku, tak jsem šel na elektro průmyslovku po vzoru táty, který se nakonec také živil počítači. Tam jsem trochu odtrpěl elektrotechnické věci a pokračoval na ČVUT na elektrotechnickou fakultu, ale už s vidinou oboru Výpočetní technika. Nakonec jsem kvůli přetlaku skončil na Kybernetice, kde jsem to musel docela vydřít vzhledem k náročnosti na matematiku, fyziku i elektro. V magisterském studiu už jsem konečně dělal informatiku jako obor, ale stále jsem si nemyslel, že mám hlavu na to živit se programováním. Začal jsem dělat testera při škole a myslel jsem, že skončím u toho. Pak se to nějak zlomilo a během školních programovacích úloh jsem se do toho postupně dostal. Škola mě naučila řešit problémy, zbytek už se nabalil postupně během toho.
Má to samozřejmě i své nevýhody. Ve škole moc nepřijdete do styku s holkami a v práci v IT oboru to taky moc slavné není. Obecně mám pragmatický přístup. Je důležité si najít jako povolání činnost, která ne jen že mě baví, ale zároveň mi jde a přinese někomu takový užitek, že mě to uživí.

Můžeš nám prozradit, na čem nyní pracuješ?

Pracuji na informačním systému pro nahlašování a schvalování letových plánů a předletový brífink pilotů, na mobilní aplikaci k tomuto systému a také na softwaru na podporu vydávání leteckých publikací a vytváření map do těchto publikací.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *