Inspiration

Denisa Fousová

Denisa Fousová, manažerka projektů „Rozhled“ a „Můj byt“ (www.nadaniadovednosti.cz)

Denisa je mladá energická slečna, se kterou jsme se potkali při spolupráci s neziskovou organizací Nadání a dovednosti, o.p.s. Má na starosti hned 3 projekty pro děti z dětských domovů a pěstounských rodin. Stará se o projekty kompletně od jejich plánování, přes realizaci až po závěrečné zprávy. Navíc působí jako lektorka vzdělávacích workshopů a řeší  v organizaci on-line marketing. Denisa se zkrátka práce ani výzev nebojí, i to je jeden z důvodů, proč jsme ji požádali o rozhovor.


Jaké byly Tvé začátky v Nadání a dovednosti, co Tě k této organizaci přivedlo?

V Nadání jsem začala jako dobrovolník. Na facebooku jsem jednoho květnového odpoledne narazila na inzerát, že shánějí dobrovolníky na sportovní akci s dětmi z dětských domovů a já měla shodou okolností volnou sobotu, tak jsem se přihlásila. To byl vůbec můj první kontakt s neziskovým sektorem a dětmi z dětských domovů. Okamžitě jsem se nadchla pro jejich práci a chtěla jsem o tom, co holky (nyní už moje kolegyně) dělají, vědět více. Proto jsem se nabídla, že budu ráda jako dobrovolník pomáhat i nadále.
Jednoho dne se na mě holky obrátily, zda bych u nich nechtěla pracovat na stálo. Myslím si, že oslovily právě mě, protože viděly můj zápal a oceňovaly můj smysl pro detail a efektivitu. Tyto vlastnosti máme v našem týmu vlastně všechny, takže jsem k holkám skvěle zapadla.
V této práci je velmi důležitá také empatie, protože člověk přichází do kontaktu s dětmi, které to neměly v životě jednoduché a je důležité umět jim porozumět. V mém případě se k empatii přidaly také negativní vzpomínky z mého dospívání, díky čemuž jsem se k těmto dětem přiblížila ještě více.

Na čem zajímavém pracuješ?

Ostatní členky týmu Denisu (vlevo) přijaly s otevřenou náručí. Stala se z nich skvěle fungující jednotka. (Foto: archiv Denisy Fousové)

Dá se říci, že pořád na něčem. V neziskovém sektoru to ve většině případů funguje tak, že všichni dělají všechno a vzájemně se učí jeden od druhého. Zároveň je tu další proměnná, kdy projekty vznikají a zanikají na základě toho, zda se na ně seženou peníze.
Mám pocit, že právě v Nadání jsem se rozvinula po profesní i osobní stránce nejvíce. Musela jsem se naučit komunikovat, protože komunikuji s dětmi, řediteli dětských domovů, lektory, ale také se společnostmi. S každým musíte komunikovat jinak. Naučila jsem se dělat dlouhodobé plány, ale také řešit krizové situace „teď a tady”, které nám několikrát nastaly. Rozvíjím se v marketingu, rozvíjím také své organizační schopnosti. Osobně jezdím do dětských domovů, kterých v České republice 143.
Nejvíce si ale vážím toho, že ve mě naše paní ředitelka vložila důvěru a nechala mě začít působit jako lektora. Právě tuto část mé práce považuji asi za nejzajímavější.

Můžeš nám přiblížit, jak Tvoje práce s dětmi vypadá?

Součástí její práce je i vedení workshopů zaměřených na hledání práce. (Zdroj: archiv Denisy Fousové)

Seznamuji děti s pracovním trhem. Učím je, co znamenají jednotlivé pojmy, kde a jak mají hledat práci, jak vypadají smlouvy, dále také píšeme životopisy nebo se seznamujeme s firemní etiketou a zkoušíme si pracovní pohovory nanečisto. Stává se, že než dorazím z nějakého dětského domova zpět do Prahy, mám na e-mailu životopisy od dětí. Díky tomu, že se workshopy konají převážně v dětských domovech, vidím rozdíly mezi nimi, včetně rozdílů mezi samotnými dětmi z domovů na vesnici či ve městě, ale také dětmi žijícími v Čechách nebo na Moravě.

Jedním z Tvých mott je: ,,Narodil ses jako originál, tak neumírej jako kopie”. Co to pro Tebe znamená?

Tohle motto často řeším také s dětmi. Děti z dětských domovů se často s někým porovnávají, snaží se někomu podobat, kopírují své vzory a podobně. I já osobně mám tendence sem tam být jako někdo jiný. Upřímně, kdo se v dnešní době nesnaží do někoho stylizovat, někoho kopírovat, ať už vzhledem či chováním a podobně. Tímhle mottem si stále připomínám, že člověka “originál” dělá jeho vlastní osobitost, kterou bychom si měly udržet až do konce našich životů. Tím vším ale nechci říci, že je špatné se někým inspirovat, ale hranice mezi inspirací a kopírováním mi přijde velmi tenká.

Proč by podle Tebe člověk měl pracovat nebo dobrovolničit pro neziskové organizace? V čem to může být pro člověka přínosné?

To, že si člověk najde v dnešní uspěchané době čas a udělá pro někoho něco naprosto nezištně je podle mě báječné. Podporuji myšlenku dobrovolnictví u nás, ale i ve světě. Člověka to velmi obohatí, rozšíří si obzory a má z toho dobrý pocit. Navíc to vypadá dobře i v životopise, tak proč ne?
Určitě každému doporučuji vyzkoušet si i práci v neziskovém sektoru, ale nemyslím si, že práce v něm by byla něčím extra výjimečná. Každá práce má plusy a mínusy. Důležité je, aby člověka jeho práce bavila. Když vás práce baví, přistupujete k ní úplně jinak. Na druhou stranu můžete také mnohem jednodušeji dojít k vyhoření, kterým jsem si také prošla. Práce mě tak bavila, že mě úplně pohltila. Nestanovila jsem si jasně hranice a jednoho dne jsem toho všeho prostě měla dost a musela jsem začít docházet k psychologovi, protože odejít z práce jsem nechtěla. Teď je to tak, že mě práce stále baví, ale mám pevně stanovené hranice, které nepřekračuji.

Nedávno proběhly tzv. Career Days, které jsi organizovala již po šesté. Co je to za akci?

Career Days jsou o tom, že za námi do Prahy na tři dny (od neděle do úterý) dorazí třeba 20 dětí z dětských domovů z některého vybraného kraje a absolvují zde workshopy, semináře a především exkurze do společností dle svého oboru či rovnou stínování dané pracovní pozice. Je to super nejen v tom, že vidí dané povolání v reálu, ale také chodíme na obědy do klasické restaurace, takže se učí i stolování a podobně.

Jaké to pro tebe je organizovat takovou třídenní akci pro skupinu mladých lidí? Zaznamenali jste nějaký úspěch? A je něco, co chcete příště udělat jinak?

Právě úspěšné ukončení projektů je to, co Denisu nejvíc těší a žene dál kupředu. (Zdroj: archiv Denisy Fousové)

Naposledy dorazilo celkem 14 dětí, které měly naprosto odlišné obory. Každé dítě absolvuje za ty tři dny minimálně 2 exkurze. Pro každé z nich potřebujete doprovod, protože většinou jsou nezletilé a Prahu neznají. Takže plánujete a koordinujete jak dobrovolníky, tak exkurze, obědy, zábavu, hotel a ještě lektory. Zorganizovat takovou akci trvá minimálně 3 týdny a pak to hrozně rychle uteče. Právě při této akci řeším nejvíce krizových momentů. Paradoxně je minimum těchto momentů spojeno s dětmi, nejvíce řeším to, že si pro dítě nepřijde dobrovolník a podobně. Tudíž je to pro mě velmi náročné, ale když se vše vydaří, tak z toho mám ohromnou radost a uspokojení, že jsem to dokázala.
Úspěchy zaznamenáváme stále. Pro mě je největší úspěch, když si ve zpětné vazbě od dětí přečtu, jak si to užily a že jim to pomohlo, ale super je taky to, když si na exkurzích vymění kontakty a je jim nabízena brigáda na pobočkách v regionu. Děti si kolikrát vymění kontakt i s dobrovolníky, kteří je doprovázejí a pak si ještě dlouho po akci dopisují.
Musím říci, že poslední akce se tak vydařila, že ani nevím co udělat na příště jinak. Možná je to i tím, že se konala už po šesté.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *